Být dobrovolníkem? Na to každý nemá

Aby se mohl člověk stát dobrovolníkem, potřebuje k tomu jeden povahový rys. Tím je schopnost empatie.
·        Jestliže nesoucítíme s druhými, určitě nebudeme schopni ani ochotni komukoliv nezištně pomoci.
Posláním dobrovolníka je přispění ke zlepšení podmínek léčby. Dobrovolník zprostředkovává kontakt s vnějším světem a napomáhá dětem, dospělým i seniorům v době, kdy jsou omezeni pohybově. Pokud je nemocný v nemocnici, má tam zajisté zajištěnu veškerou dostupnou péči. Není ale v silách zdravotních sester, aby každému pacientovi věnovaly tolik času, kolik nemocný potřebuje. Dobrovolník tedy nepotřebuje v podstatě žádnou zdravotní průpravu, protože on je tu z jiného důvodu.
–         Jestliže navštěvuje děti, bude se snažit s nimi trávit jejich volný čas malováním, hraním různých her a čtením pohádek a napínavých příběhů.
–         Pokud bude docházet kseniorovi, bude určitě vítán jako společník, který si s ním bude povídat.
V podstatě to samé bude vykonávat, jestliže za svým klientem bude docházet do domácího prostředí nebo za seniorem do některého pečovatelského domu.

Odměnou je „jen“ dobrý pocit

Dobrovolníkem se tedy může stát opravdu každý, koho program osloví. Není to omezeno pohlavím, vzděláním ani povoláním. Jen je určena věková hranice nad patnáct let. Ale to je asi naprosto logické.
·        Dobrovolníci mají nejednou zásluhu i na tom, že se pacient rychleji uzdraví, protože ho jeho společník umí „správně naladit“.

Pokud se jedná o starého člověka, který už má před sebou jen několik chvil, může mu dobrovolník usnadnit jeho důstojný odchod z našeho světa. Ve světě je dobrovolnictví uznávanou formou pomoci druhému a mnohdy je to i otázkou společenské prestiže. Tato záslužná činnost není „jen“ hraním her a předčítáním časopisů. Je to mnohem více. Je to znak toho, že se v naší společnosti stále objevují lidé s velkým srdcem. A to je v dnešní době povzbudivé.